Palivo z mořské vody

Revoluční novinka k nám doputovala ze Stanfordské univerzity, jejíchž vědci vyvinuli metodu, jak lze vyrobit vodík z mořské vody. Doposud se k tomuto účelu využívalo pouze vody čisté. Díky novému objevu lze vyrábět pohonné hmoty pro automobily poháněné palivovými články a využít k tomu obrovské zdroje moří a oceánů.

Vodíkový elektromobil

Elektromobily na vodík jsou poměrně novou technologií, přesto počet automobilek, které se rozhodly ji využít, stále roste. Největším výrobcem je Toyota, jejíž vodíkový sedan Mirai nabízí v Evropě, Japonsku, Severní Americe, Austrálii a na Blízkém Východě. Luxusnější Lexus představil svůj koncepční model LF-FC v roce 2015 a v současnosti se pracuje na sériovém vozu.

Podíváme-li se k jiným automobilkám, najdeme například Hyundai Nexo nebo Hondu Clarity FCV. Německý Mercedes-Benz realizuje pilotní program k modelu GLC F-CELL. Automobily na vodík představují atraktivní alternativu jak k vozům poháněným spalovacími motory, protože neprodukují žádné spaliny, tak k elektromobilům na baterie, tankování vodíku je rychlé a má automobil má vyšší dojezd.

Nejjednodušší způsob výroby vodíku

Vodík lze vyrábět několika způsoby, mimo jiné parní přeměnou metanu, jehož zdrojem mohou být komunální či zemědělské odpady, a také elektrolýzou vody. Elektrolýza, při níž vzniká výhradně vodík a kyslík, je dávno známou a dlouhodobě využívanou technologií. Jedná se o nejekologičtější způsob výroby vodíku, zvlášť pokud využívá k napájení elektrolyzéru obnovitelnou energii. Proces lze také přizpůsobit potřebnému rozsahu produkce, protože elektrolyzéry vyrábějící vodík mohou představovat jak malá domácí zařízení, tak velké průmyslové mechanismy.

Elektrolýza vody je velmi jednoduchá – stačí vložit do vody dvě elektrody připojené k elektrickému proudu. U záporné elektrody se uvolňují bublinky vodíku, u kladné pak vzniká kyslík. Všechno probíhá hladce, je-li voda čistá, ovšem kationty chlóru ve slané vodě způsobují rychlou korozi anody. Tým Hongjie Daie zjistil, že když pokryjí anodu vrstvami záporných nábojů, budou ionty chlóru odpuzovat a zpomalí korozi. Použili k tomu hydroxid nikelnatý a železitý na vrstvě síranu nikelnatého pokrývajícího pěnu z niklu. Funguje to stejně jako vzájemně se odpuzující póly magnetů. Bez tohoto zabezpečení by mohla kladná elektroda v mořské vodě fungovat pouze 12 hodin, pak by se rozpadla. Vrstva síranu nikelnatého prodlouží její životnost na více než tisíc hodin.