MENU

Palivo z mořské vody

Revoluční novinka k nám doputovala ze Stanfordské univerzity, jejíchž vědci vyvinuli metodu, jak lze vyrobit vodík z mořské vody. Doposud se k tomuto účelu využívalo pouze vody čisté. Díky novému objevu lze vyrábět pohonné hmoty pro automobily poháněné palivovými články a využít k tomu obrovské zdroje moří a oceánů.

Toyota Mirai

Vodíkový elektromobil

Elektromobily na vodík jsou poměrně novou technologií, přesto počet automobilek, které se rozhodly ji využít, stále roste. Největším výrobcem je Toyota, jejíž vodíkový sedan Mirai nabízí v Evropě, Japonsku, Severní Americe, Austrálii a na Blízkém Východě. Luxusnější Lexus představil svůj koncepční model LF-FC v roce 2015 a v současnosti se pracuje na sériovém vozu.

Podíváme-li se k jiným automobilkám, najdeme například Hyundai Nexo nebo Hondu Clarity FCV. Německý Mercedes-Benz realizuje pilotní program k modelu GLC F-CELL. Automobily na vodík představují atraktivní alternativu jak k vozům poháněným spalovacími motory, protože neprodukují žádné spaliny, tak k elektromobilům na baterie, tankování vodíku je rychlé a má automobil má vyšší dojezd.

Nejjednodušší způsob výroby vodíku

Vodík lze vyrábět několika způsoby, mimo jiné parní přeměnou metanu, jehož zdrojem mohou být komunální či zemědělské odpady, a také elektrolýzou vody. Elektrolýza, při níž vzniká výhradně vodík a kyslík, je dávno známou a dlouhodobě využívanou technologií. Jedná se o nejekologičtější způsob výroby vodíku, zvlášť pokud využívá k napájení elektrolyzéru obnovitelnou energii. Proces lze také přizpůsobit potřebnému rozsahu produkce, protože elektrolyzéry vyrábějící vodík mohou představovat jak malá domácí zařízení, tak velké průmyslové mechanismy.

Toyota Mirai

Elektrolýza vody je velmi jednoduchá – stačí vložit do vody dvě elektrody připojené k elektrickému proudu. U záporné elektrody se uvolňují bublinky vodíku, u kladné pak vzniká kyslík. Všechno probíhá hladce, je-li voda čistá, ovšem kationty chlóru ve slané vodě způsobují rychlou korozi anody. Tým Hongjie Daie zjistil, že když pokryjí anodu vrstvami záporných nábojů, budou ionty chlóru odpuzovat a zpomalí korozi. Použili k tomu hydroxid nikelnatý a železitý na vrstvě síranu nikelnatého pokrývajícího pěnu z niklu. Funguje to stejně jako vzájemně se odpuzující póly magnetů. Bez tohoto zabezpečení by mohla kladná elektroda v mořské vodě fungovat pouze 12 hodin, pak by se rozpadla. Vrstva síranu nikelnatého prodlouží její životnost na více než tisíc hodin.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *